Na počátku nového milénia se začala pomalu formovat hudební vlna, která přinesla desítky, co desítky, stovky nových retro-pop-rockových těles. Rok 2004 byl jedním z vrcholů oné vlny, na které vážněji surfuje i skupina RAZORLIGHT. Jejich debut „Up All Night“ sklízel jak hudební, tak komerční úspěch, u kterého jsme mohli diskutovat o tom, zda-li šlo pouze o umění být ve správný čas na správném místě, nebo být ve spravný čas na správném místě a navíc se ještě nějak osobitě prezentovat. Jistou osobitost jsem našel u skladeb jako „Up All Night“, „Which Way Is Out“ , „Rip It Up“ a „To The Sea“, které se lehce dotýkaly punkových kořenů a které nepostrádaly správné rockové napětí a gradaci. I díky tomuto, nebojím se říci, povedenému debutu, jsem se také dokázal přenést i k poslechu aktuálního třetího počinu tohoto mezinárodního kvartetu.

„Slipway Fires“ aneb RAZORLIGHT model 2008 dává přinejmenší zapomenout na druhé, salónně-nudné, eponymní album (nicméně, i tak komerční Bingo!, viz. diskuzní otázka výše) z roku 2006, které postrádá jakékoliv ambice nabídnout něco navíc, krom občas debilně vyexponovaného zpěvu. Novinka je, dle nezbytné mediální masáže, cílena na posluchače středního věku, ke kterým se chtě nechtě počítat musím, proto „Here We Go Fast And Slow“. Začíná se svižným dožadováním se lásky v singlovce „Wire To Wire“, k čemuž nám pomáhá  výrazný piánový podklad a vkusně vypjatý hlasový fond frontmana Johnyho Borrella, který je podporován neméně vhodnými sbory. První skladbě však pořád něco schází, zato druhá „Hostage Of Love“ to chybějící „něco“ už má. Má šťávu! Trojka „You And The Rest“ opět nepostrádá ty správné (pop)rockové koule, navíc její svižnost pomáhají rytmicky dotvářet kastaněty (nebo nástroj hodně podobný). Trojblok velmi dobrých sklabeb doplňuje i „Tabloid Lover“ - punkově svižná věc, kde nám zazní i ostřejší kytary, samozřejmě v míře nepřesahující stylové mravy.

Následuje téměr pochodový sociálně-výchovný protest song „North London Trash“, kde se povedly piánové vsuvky. U „60 Thompson“ nebudu vůbec nic předstírat a vypůjčím si obrat z jiné recenze: za tuto skladbu by se svého času nemuseli stydět ani Simon s Garfunkelem. Ve „Stinger“ mile překvapí klávesy alá THE DOORS, avšak skladbu dost degraduje zbytečně protahovaný refrén. Na druhou stranu je nutné říci, že svůj hlasový fond prezentuje Borrell na konci skladby hodně povedeně. „Burberry Blue Eyes” v začátku připomíná legendarní THE SMITHS, ale jinak mi příliš závaní americkou spotřební country. A když už jsme v Obama States Of America, tak „Blood For Wild Blood“ obsahuje recitaci připomínající Brice Springsteena. „Monster Boots“, kde vlivy Bosse také cítím, je bohatá na různé breaky, ale jaksi prázdná, podobně jako nic neřešící poslední piánovka „The House“.

Album „Slipway Fires“ nejspíš nebude třikrát, respektive čtyřikrát, platinové jako jeho předchůdci, ale je opečováno hodně dobrou produkcí. Slabší písně neruší, ale celkovou mozaiku vkusně doplňují a ta tvoří celistvý výsledek. RAZORLIGHT tedy na novince odkrývají svůj širší rockový potenciál, který by v budoucnu mohl znamenat i vážnější odplutí z mainstreamových vod. Pokud u nich existuje rockové srdce, tak stačí jen najít odvahu.